Od chvíle, kdy se na východních hranicích Evropy vztyčil ruský medvěd, nebylo na Starém kontinentu konfliktu, kterého by se nezúčastnil. Ruský stát, který sám sebe prohlásil za dědice Byzantské říše a považuje se za tzv. Třetí Řím, od té doby neustal ve snaze rozšířit impérium na západ do Evropy. Nejprve změřil za Petra Velikého síly se severskou mocností Švédskem a ovládnutím Pobaltí se dostal do těsného sousedství Pruska. Od té doby až na krátké období po Vídeńském kongresu stálo Rusko vždy na straně jeho protivníků až nakonec v roce 1945 vymazalo tento stát z mapy. Část jeho území je dnes Kaliningradská oblast.

V druhé polovině 18. století svůj zájem zaměřilo na Polsko, které si společně s Pruskem a Rakouskem rozdělilo hned třikrát a k poslednímu čtvrtému dělení Stalin přizval jen Hitlerovo Německo. Současně začalo pronikat na teritorium Osmanské říše a vzneslo v 19. století nároky na černomořské úžiny a vojenské základny na přístupu ke Středozemnímu moři. Podporou národněosvobozeneckého boje na Balkáně si vytvořilo základnu v Srbsku a Černé Hoře, aby později Srbové prostřednictvím bosenských nacionalistů zapálili doutnák k sudu prachu, jehož výbuch způsobil dvě světové války. Rusové v roce 1914 jako první provedli úplnou mobilisaci, označenou na mírové konferenci ve Versailles za akt agrese. Od rychlého průniku na západ si slibovali snadné vítězství nad Německem, které současně muselo válčit na dvou frontách. Postupu na Berlín zabránilo šťastné vítězství u Tannenbergu a válka ustrnula v zákopech. Zhroucení Ruska revolucí v roce 1917 přivedlo k moci bolševiky a v jejich pokus o ovládnutí Německa, zmítaného boji mezi komunisty a pravicovými bojůvkami. Nečekaná porážka na Visle v roce 1920 zmírnila horlivost bolševiků vyvážet revoluci do Evropy.

Bolševici si rychle osvojili starou carskou imperiální politiku, jen ji zahalili do ideologického hávu marxismu-leninismu s Moskvou jako centrem víry, čímž jen zopakovali ideje ruského pravoslaví o boji proti zkaženému Západu a o své domnělé nadřazenosti. Ve španělské občanské válce ani tak nepodporovali republikány, jako si komunisté vyřizovali účty s jinými levicovými formacemi, a pomohli tak Francovi k vítězství. Pravicový režim ve Španělsku v době, kdy v Německu již vládl Hitler a v Itálii Mussolini, vytvářel nepřátelskou situaci pro Francii, kde pro změnu zasedali socialisté a komunisté ve vládě Leona Bluma. Bolševici vyvodili z ponižujícího Brestlitevského míru v roce 1918 poučku, že bezpečnost Ruska nejlépe zajistí konflikt mezi Němci a Francouzi. Celá jejich zahraniční politika ve dvacetiletém období oddychu mezi válkami v letech 1914-18 a 1939-45 byla zaměřena na vyvolání velké války na Západě. Geopolitické podmínky byly pro Rusko příznivé, rozpad Rakouska-Uherska vytvořil ve střední a východní Evropě vakuum a válka mezi Francií a Německem by pronikání na západ usnadnila. Stalin takticky uzavřel spojenectví s Francií, aby v roce 1939 paktem Ribbentrop-Molotov svého spojence zradil a s Hitlerem si rozdělil Polsko a anektoval Pobaltí. Tím se ovšem Rusko osudově octlo v přímém kontaktu s Německem a válka mezi oběma státy se stala neodvratnou.

Výsledkem války, kterou ruská nenasytnost po nových územích vyvolala, bylo ovládnutí celé východní a střední Evropy včetně části Německa, hirošimská bomba porazila nejen Japonce, ale odstrašila rovněž Sověty chystající se na napadení Turecka a obsazení černomořských úžin. Stalina krátce nato zklamal jugoslávský vůdce Tito, odmítající se podřídit diktátu, který zabránil průniku Rusů přes Balkán k Jaderskému a Středozemnímu moři. Když v roce 1949 v Číně zvítězili komunisté, dosahovala Stalinova říše rozměrů Čingischánovy. Churchill už v roce 1947 prorocky mínil, že „když se žere, musí se i trávít“, a ruské imperium své územní zisky nakonec vyvrhlo. V roce 1953 došlo k tzv. čínské roztržce, o tři roky později k maďarskému povstání, v roce 1968 začalo Pražské jaro zatloukat první hřebíky do rakve ruského imperia. Jen potřeba stabilizovat nejisté poměry na evropských hranicích říše vedla Moskvu k podpisu Závěrečného aktu Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci v roce 1975, kde si signatáři navzájem uznali neměnnost hranic. Pamětníci vzpomněli, jak se Brežněv otočil ke svým spolupracovníkům a řekl, že nyní už může klidně umřít. Podepsal ale také pakt o lidských právech, který se nakonec celé říši stal osudným.

Ruská či sovětská říše se musela rozpadnout, chyběly jí základní předpoklady pro dlouhodobý úspěch. Za ně se obecně považuje vojenská převaha, technologická vyspělost, administrativní výkonnost a kulturní nadřazenost. V dobách Sputniku a Gagarinova letu se zdálo, že Rusko nemůže nic zastavit, ale když Američané přistáli na Měsíci, bylo zřejmé, že šlo o iluzi. Ruská administrativa, svou funkčností ze všeho nejvíc připomínající orientální despocii, také neposkytovala předpoklad dlouhodobé úspěšnosti, vojenskou převahu v pozemních vojscích eliminovaly nové technologie a zkušenosti návštěvníků s obecnou ruskou kulturou byly směsicí zděšení a pohrdání.

Rozpad impéria byl rozsáhlejší, než si kdo dokázal kdy představit. Je nekonečnou zásluhou Michaila Gorbačova, že u toho netekla krev a svět nebyl uvržen do ničivých válek. Ztráta Ukrajiny se pro Rusko stala klíčovou událostí, protože přišlo o možnost vyvíjet přímý tlak na evropské státy a ty si mohly vybrat zcela svobodně svoji další orientaci. Za Putina se Rusko zvedlo z chaosu a ohromně zlepšilo životní úroveń obyvatel, jak si za svoje mnohagenerační strádání dávno zasloužili. Neuspěl však v modernizaci. Jestliže se dříve říkalo, že SSSR je Horní Voltou s jadernými raketami, Putin měl z Ruska stále jen zemi Třetího světa schopnou vyvážet pouze suroviny, jejíž pozici ohrožují nové technologie alternativních zdrojů energie. Zařadil se tak do jedné řady s jinými ruskými reformátory, kteří s modernisací neuspěli, počínaje Petrem Velikým přes Alexandra I. až po Mikuláše II. Všichni jeho předchůdci řešili neúspěch utužením režimu a vnější agresí.

Sázka Ruska na náhradu tanků ropovody a plynovody se zdála dlouho úspěšná, závislost Západu na ruských zdrojích vypadala jako geniální tah jak ovládat Evropu s minimálními náklady. Plán však nepočítal s použitím softpower v podobě poklesu cen a zdánlivá výhoda se dramaticky změnila v nevýhodu, protože se ceny snížily natolik, že Rusové musejí prodávat, i kdyby nechtěli. V případě zastavení dodávek by na tom byli ještě hůř než nyní. Nedosti na tom. Oslabení Ruska obnoví dezintegrační procesy, které za Jelcina hrozily rozpadem státu na samostatné gubernie, a prohlubující se problémy je zcela jistě znovu přivedou k životu. Příklon Ukrajiny k Západu je strategickou porážkou V.V. Putina a do hry vstupují nesmírné rozlohy Sibiře, o které Rusko může přijít a zřejmě také přijde. Má přece deset tisíc kilometrů dlouhou hranici s Čínou a v roce 1969 spolu oba státy válčily v krvavém pohraničním sporu na řece Ussuri. O podíl na kořisti se nejspíš přihlásí také státy střední Asie ohrožené příkladem ruské agrese vůči Ukrajině.

Putin rozehrál velkou hru, na kterou nemá dost sil a prostředků, podobně jako kdysi neměl německý diktátor Hitler, aby jeho země nakonec skončila v rukou vítězů a byla rozdělena. Tak jako Německo bylo příliš silné pro Evropu a příliš slabé pro svět, je v hodně vzdálené podobné situaci dnešní Rusko.